MINERÁL.CZ

Objevením každého nového kovu (měď, cín, zlato, stříbro, železo) dostával člověk novou látku, která mu ihned přinášela nějaký užitek. Jediná platina měla jiný osud. Bez ohledu na její vynikající vlastnosti jí středověcí Evropané dlouho zatracovali a dokonce vyhazovali. Nikdo si neuvědomil její pravou hodnotu, byla dokonce pokládána za škodlivou. Sám její název — platina — je zdrobnělinou španělského slova „piata" — stříbro, v překladu znamená něco jako „stříbříčko".

Když španělská vláda dostala v r. 1775 ze svých jihoamerických kolonií první kilogramy platiny, vydala brzy příkaz pečlivě jí oddělovat od zlata, s nímž byla společně dobývána, a sypat ji pod zvláštním dozorem vládních úředníků do moře, nebo do velkých řek. Dnes ceněné „stříbříčko" muselo, v prvních letech po objevu, vytrpět mnoho nespravedlivého pronásledování. Kdy se s platinou lidé poprvé seznámili asi již nezjistíme.

Seznámení s platinou

Indiáni z Jižní Ameriky znali platinu dávno před příchodem Evropanů, a používali jí ve slitinách se stříbrem a zlatem, i ryzí. Vykopávky v chilské poušti Atacama i na jiných místech, například v severním Ekvádoru, na pobřeží Tichého oceánu v provincii Esmeraldas poskytly nálezy jak hotových platinových předmětů, tak výrobků v různých stádiích rozpracovanosti, což archeologům umožnilo stanovil technologický postup výroby. Drobná zrnka ryzí platiny se mísila se zlatým prachem a v malých dávkách se žílala na kouscích dřeva. Zlato spojovalo platinová zrna. Kousky kovu se rozžhavily v plameni, oba kovy se vzájemně prolínaly a vznikla jakási slitina. Ta se nakonec tvarovala kováním. Je s podivem, že španělským dobyvatelům zůstal postup zpracování platiny utajen, rabující žoldáci vůbec nevěnovali pozornost technologickým dovednostem těch které okrádali a zabíjeli.

Když se v polovině 16. století platina dostala do Evropy, nikdo nedokázal tento šedivý kovový prášek použít. Nedal se ani roztavit, ani rozpustil. Oficiálně platinu jako prvý popsal španělský fyzik A. De Ulloa. Ve svých zprávách, vydaných v Madridu (1735 — 1748) uvádí, že zlaté a stříbrné rozsypy z provincie Quilo (v Ekvádoru) nelze plně využít, protože zdejší drahé kovy znečisťuje jakési „stříbříčko". To se občas vyskytuje ve značném množství. Přivezl do Španělska první vzorky platiny z rozsypů na řece Rio Pinto v Kolumbii.

Využití platiny

Pokusy využít tento kov dlouho nevedly k cíli. Šedivý krystalický prášek, získaný z rozsypů, se nerozpouštěl v kyselinách a v tehdy existujících pecích se nedal tavit. Z hlediska španělského majestátu byl dokonce škodlivý, protože zlato dobývané ve španělských koloniích tavili jihoameričtí kolonisté dohromady s platinou, aby bylo těžší. Šlo o první podvodné použití platiny. Toto zjištění vedlo v Madridu v roce 1735 k vydání zákona o ničení platiny za oficiálního dozoru úředníků. Bylo by zajímavé zjistit, jaké množství dnes tak ceněného „stříbříčka" hodili vlastně Španělé do řek a oceánu. Odhaduje se, že šlo asi o 3 až 7 tun. Mnohokrát byly podniknuty pokusy najít místo, kde byla platina potopená, ale všechny byly negativní.

Po třiačtyřiceti letech v roce 1778 španělský královský dvůr zákon zrušil a pro změnu nařídil všechnu vytěženou platinu posílat do Madridu. Zde měla sloužit ke znehodnocení zlaté a stříbrné měny, respektive k nadhodnocení aktiv španělského království v dobách koloniálních válek a boje o moc na světových mořích. Kolik platiny se nachází ve zlatých a stříbrných mincích z té doby se už asi nedovíme.

Od r. 1735 do r. 1820 bylo do Evropy dovezeno asi sedm tun tohoto odolného kovu. Alchymisté usoudili že je, nejen nepoužitelný, ale dokonce škodlivý Zlato se pokládalo v té době za nejtěžší kov. A najednou zde byla platina, která byla těžší. Navíc objevem tohoto kovu byl překročen počet znaků ve zvěrokruhu, těmi byly od středověku symboly známých kovů. Platina byla vydávána za zplozence pekla.

Rozpaky nad tímto kovem trvaly dlouhá léta, důvodem byla obtížnost jeho zpracování. Ke zvratu došlo v r. 1819, kdy byly platinové rozsypy nalezeny i na Urale, v okolí Nižního Tagilska. Zdejší materiál tehdy začali zkoumat učenci P. G. Sobolevskij a A. Ljubarskij. Objevili způsob jak materiál zpracovat bez tavení (teplota tání Pt 1773 °C byla tehdy ještě nedosažitelná). Poprvé použili metodu práškové metalurgie, která je dnes velice rozšířená. Petěrburský mincovní dvůr razil od r. 1828 do r. 1845 (podle jiných údajů jen do r. 1839) kromě zlatých a stříbrných mincí také mince platinové v hodnotě 3, 6 a 12 rublů. Bylo na ně spotřebováno přes 20 tun platiny.

Výskyty v přírodě

Tím nejdůležitějším minerálem, z něhož pochází prakticky veškerá průmyslová platina a většina jejích doprovodných kovu, je polyxen (což v překladu z řečtiny znamená „mnoho cizích", to kvůli množství izomorfních příměsí). Je to tuhý roztok platiny, železa, iridia, rhodia, palladia, mědi, niklu aj. Jinak řečeno, je to minerál s nestálým složením. Polyxen se vyskytuje roztroušený jako stříbrolesklé šupinky mezi křemičitanovými zrny v ultrabazických horninách. Velice vzácně se platinové minerály vyskytují i v křemenných žilách s chloritem a hematitem, například ve Watersbergu, Transvaalu (JAR) nebo v Sajanách (Rusko). Když se křemičitanové horniny rozpadnou, jsou částečně rozpuštěny či odneseny vodou, a těžší minerály zůstávají na místě, tvoří někdy velice bohatá sekundární rozsypová ložiska. Před druhou světovou válkou byla tato druhotná naleziště hlavním zdrojem těžby kovů ze skupiny platiny.

Platina, přesněji řečeno polyxen, a jeho průvodci sysserskit, něvjanskit a další se vyskytují ryzí stejně jako zlato. V náplavech se někdy najdou i krystaly. Jsou to obvykle krychličky, méně častější bývají osmistěny a krystalické srostlice velice složitých obrysů. Velké valouny platiny se objevují vzácně. V devatenáctém století byly z uralských nalezišť získány i velké exempláře o hmotnosti až osmi kilogramů. Dnes jsou platinonosné rozsypy již z větší části vyčerpány. Hlavním zdrojem těžby jsou proto sulfidická ložiska mědi a niklu, vázaná na bazické horniny, hlavně gabra a nority. Zrudnělé polohy tvoří pyrrhotin spolu s chalkopyritem, pentlanditem a dalšími nikelnatými sulfidy. Vzácněji se vyskytuje magnetit a jiné minerály, obsahující nikl, kobalt, platinu a palladium. Názorným příkladem je např. ložisko Sudbury u Hořejšího jezera v Kanadě. Neobyčejně zajímavé z vědeckého i praktického hlediska je veliké ložisko zvané rift Merenského (pojmenováno na počest objevitele). Je to výrazně ohraničená vrstva přes l m mocná a táhnoucí se přes 400 km mezi městy Pretorie a Petersburg v Jihoafrické republice.

Závěr

Nyní hraje platina důležitou roli v mnoha odvětvích světového hospodářství. K jejím vynikajícím vlastnostem patří především výjimečná chemická stálost, nesnadná tavitelnost, jakož i elektrická vodivost. Platina má třikrát větší hustotu než železo. Hlavní oblasti jejího použití jsou kotle pro chemické továrny (přes 40 % každoroční produkce), kelímky, spirály pro elektrické pece, elektrody, pyrometry na měření vysokých teplot, části magnetu, radioaparatury a využití má i v klenotnictví. Protože je dnes platina velmi drahá, nepoužívá se čistá, ale její slitiny se zlatem, mědí, niklem atd. Omezenější použití mají některé chemické sloučeniny platiny. Společně s dalšími podobnými kovy označovanými jako platinoidy, patří dnes platina nejen k nejdražším, ale i nejpotřebnějším drahým kovům.