MINERÁL.CZ

Nový termín ANTROPOCÉN vznikl v roce 2000. Jde o období ve kterém výrazně ovlivňuje stav zemského povrchu, hydrosféry i atmosféry svou činností lidská populace. Počátek tohoto nejmladšího vývoje Země je konec 18. století, kdy začala tzv. „průmyslová revoluce“.

Geologická stratifikace kvarteru, je v porovnání se staršími útvary, podstatně detailnější, viz Stratigrafické tabulky J. F. Svoboda et all. (1960), nebo V. Ložek (1973). Kvarterní geologové, ale i archeologové, zjišťují, že chybí v systému holocenních hornin, dnes již rozsáhlá skupina materiálů vyráběných člověkem a významně ovlivňujících nejen zemský relief i biotypy, ale i chemizmus, I. Turnovec a J. Veselý (1976). Systematicky se produkty člověkem vyráběnými zabývá M. Gregerová (2003).

S vlivem činnosti člověka souvisí i vymezení časového úseku, od kterého je lidská činnost významným geologickým faktorem. V Čechách zatím nevyužívaný nový odborný termín ANTROPOCÉN vznikl již v roce 2000. Navrhli jej P. J. Crutzen s E. Stoermerem v Global Chance Newsletter 41, str. 17-18. Vymezení tohoto vývojového úseku má své opodstatnění.

Vliv lidské činnosti na obklopující jej přírodu nastal v době, kdy se z nomáda lovce postupně stával usedlým zemědělcem. Současný stav znalostí kvarterní geologie nám umožňuje odpovědět ve zkoumaném území na otázky:

• 1) Jde-li o přirozená stanoviště, nebo o produkty lidské činnosti (pole, louky, pastviny, sady, lesy, zavodněné, nebo naopak odvodněné krajinné úseky).
• 2) Jaké geologické pochody vyvolal člověk (odnos - těžba, akumulaci – přehrady, sídliště, komunikace, nebo splach ve vegetací nechráněném území).
• 3) Jaké podnební změny nastaly v důsledku lidské civilizace.

Dokážeme s vysokou pravděpodobností určit zda jde o přirozená stanoviště (vyvíjející se bez zásahu člověka), nebo stanoviště umělá (průběžně upravovaná – pole, občasně upravovaná – lesy, nebo vzniklá zásahem člověka, ale dál se vyvíjející přirozeně – stepi a polopouště ve v minulosti vykácených oblastech).

Vliv člověka jako geologického činitele lze rozdělit do tří etap. V rámci počátečního vývoje až po mezolit byl člověk – nomád, přirozenou součástí přírodních společenstev. Teprve doba bronzová, a prudce se rozšiřující zemědělství, znamenaly první výraznější zásahy do krajiny, které v následujících staletích kulminovaly. Šlo nejen o vypalování lesů a vytváření polí, ale také o výstavbu městských sídlišť, ve kterých přestávaly fungovat přirozené samoregulační přírodní poměry. Bez ohledu na postupný populační nárůst, lze označit vliv člověka na přírodu až do 18. století kdy došlo k „průmyslové revoluci“. Technologický pokrok se ve vztahu k přírodě projevil nepříznivě. Studiem nepříznivých vlivů se zabývá ekologie M. Matula (1979), Al Gore (1994) a řada dalších.

Jde o období ve kterém výrazně ovlivňuje stav zemského povrchu, hydrosféry i atmosféry, svou činností lidská populace. Počátek tohoto nejmladšího vývoje Země kladou autoři na konec 18. století. Výrazné zvýšení vlivu člověka na okolní přírodu lze skutečně spojovat s průmyslovou revolucí 19. století. Od této doby začíná taky velmi výrazně lidská populace přibývat, byť ne zcela rovnoměrně. Současné snižování počtu středoevropanů na tento celosvětový trend nemá nejmenší vliv.

Do současnosti bylo člověkem změněno více než 30% souše. Velkoměstské aglomerace nemají již s původními ekosystémy nic společného. Životní podmínky v nich jsou mnohdy zcela umělé (klimatizací počínaje). Kromě člověka umožňují život některým parazitním druhům jako jsou potkani, vybraný hmyz a plevelní ptáci. Tato společenstva vytvářejí zvláštní ekosystém, který je nevyvážený a tudíž snadno poškoditelný nejen vnějšími vlivy, ale i nemocemi a samootravou.

Podobná je situace i v zemědělsky obhospodařovaných územích. Rostlinné monokultury jsou bez chemického ošetřování neschopny samostatného života a obrany proti škůdcům. V hnojivech je např. vázáno více dusíku než ve zbývajících přírodních zdrojích B. Cambel (1976). Problémem se stává i hospodářské zvířectvo. Zatím co se zvětšují stáda dobytka, přesahují 1,4 miliardy kusů a jejich akumulace jsou destabilizačním prvkem v některých státech Afriky a jižní Ameriky, dochází k vymírání mnoha druhů živočichů v tzv. volné přírodě. Ostatně ta „volná příroda“ již prakticky neexistuje, protože přirozená distribuce většiny prvků je činností člověka porušena. Síra, arzen, olovo, ale i nikl, kobalt, rtuť a další prvky se koncentrují v rostlinách i živočiších díky průmyslové výrobě, výrobě energií a dopravě V. Bouška et all. (1980).

Nejmladší geologické období označil názvem HOLOCÉN Angličan Charles Lyell v roce 1833. Udělal tak proto, aby vymezil „nové období“ epochu v níž žijeme jako druh HOMO. Jeho termín byl přijat na geologickém kongresu v Boloni roku 1855 v poněkud užším časovém horizontu jako „období po poslední době ledové“, tedy něco kolem 12 000 let. V každém případě se během holocénu stával člověk dominantním živočišným druhem. Současně s jeho vývojem, a přechodem od nomádského k usedlému způsobu života, začal stále výrazněji ovlivňovat okolní přírodu. V 19. století došlo k rychlému rozvoji vědy i techniky. Začaly se využívat stroje a s tím hromadná tovární výroba. Víra v člověka a jeho vědecký rozvoj byla tak veliká, že francouzský jezuita, přírodovědec a filozof Teilhard de Chardin (1990) na počátku dvacátého století, ve svých studiích o životě, člověku a přírodě, propagoval pro tehdejší vývoj ruským geochemikem navržený termín NOOSFÉRA tedy „oblast rozumu“.

Až mnohem později si nad výsledky svých výzkumných prací uvědomili kvarterní geologové, klimatologové a hydrogeologové, že vliv člověka na okolní prostředí není jen pozitivní, ale může mít i destrukční vliv vedoucí až k sebezničení. Objevily se první ekologické studie, vymezily se základní pojmy a současně s tím se objevili i první ochránci přírody (ekologové). Kromě střízlivě odborného, došlo i k emocionálnímu přístupu k ochraně přírody. Na tomto místě lze připomenout B. Bardotovou, nebo „ochránce“ kteří se nechají připoutat ke kmenům smrků napadeným kůrovcem.

Altruismus a emocionální přístup na jedné straně a proti snaha o využití přírodních zdrojů pro osobní spotřebu, vedly a vedou nejen k názorovým, ale někdy i fyzickým střetům. Dnes proto existují ve společnosti dvě protichůdné názorové fronty. Jde o zastánce ochrany přírodního prostředí kteří si přejí, aby byly zachovány ekosystémy popsané v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Vycházejí z toho, že člověk je součástí přírody a měl by tedy žít v harmonické symbióze se všemi ostatními živými organismy. Paralelou mohou být některá východoasijská náboženství.

Proti názoru, že příroda je pro člověka rovnocenný partner, vystupuje rozsáhlá ekonomicko-spotřební lobby, v našem státě zastoupená Václavem Klausem. Podle ekonomů a majitelů průmyslových podniků, ale i mnoha dalších vyznavačů „spotřební společnosti“ je, a má být i nadále, jediným měřítkem spotřebitelský prospěch. Základem všeho je zisk jednotlivce a tomu se má podřídit vše ostatní. Příroda není partner ale zdroj energie, surovin a potravy. Jde v podstatě o velmi pragmatický materialistický přístup. Proto osobně nesouhlasím se snahami o omezování rozhodovacích pravomocí ministerstva životního prostředí.

Vraťme se ale ke stratigrafii nejmladšího kvarteru. Vymezení pojmu ANTROPOCÉN pokládám za systematicky správné. Antropocén je aktuální časový úsek ve kterém se stýkají obory studující neživou a živou přírodu. Zasloužil by si proto, aby jej užívali nejen kvarterní geologové, ale i ekologové, biologové a zoologové.Vrací do aktuálního geologického vývoje člověka a jeho vliv, který je bez vědeckého zkoumání podceňován (ekonomy), nebo naopak přeceňován (některými militantními „ekology“). Přesnější stratifikace nejmladších změn reliefu i půdních podmínek, a komplexní studium podmínek vyvolávajících tyto změny je totiž žádoucí nejen pro kvarterní geologii.

Literatura: