MINERÁL.CZ

Dalo mi to nějakou chvíli než jsem sám sebe přemluvil k napsání tohoto článku, protože nejsem žádný velký literát, přesto jsem nakonec k tématu přistoupil zodpovědně a rád bych seznámil všechny milovníky kamení, pro které je téměř povinností navštívit každé mineralogické setkání v okruhu 500km od svého bydliště, na úskalí a nemilá překvapení, která je mohou cestou za kameny potkat.

Vzhledem k tomu, že jsem měl od pátku 23. července nařízenou celozávodní dovolenou, slovo dalo slovo a s několika přáteli jsme naplánovali akci Jeseníky – Wieliczka. Není předmětem tohoto článku rozebírat celou dovolenou, takže rovnou k věci a hurá do Polska. Rozhodli jsme se, že Českou republiku opustíme na hraničním přechodu v Českém Těšíně, odkud by to mělo být do Wieliczky zhruba 120km, takže jsme počítali maximálně s dvěma hodinami cesty i s povinnou přestávkou na benzině. Ovšem tenhle plán se začínal pomalu rozplývat asi pět kilometrů za hranicemi. Pohodová dvouproudá silnice se smrskla do jednoho pruhu, objevily se cedule s omezením rychlosti 50km/h a zjistili jsme, ze projíždíme stavbou. Když jsme absolvovali cca 30km a hodinu cesty něčím, co vzdáleně připomínalo silnici a zblízka spíš oraniště, došlo v Bielsko – Biala k přehodnocení původního záměru a místo přímé cesty na Krakow jsme se vydali na Katowice odkud byla značená dálnice. No a v tomto místě začala další podivná hra. Na nájezdu na dálnici jsme zaplatili 5 zlotých a už jsme svištěli jako o život. Ale chyba lávky – po dvou kilometrech se objevila cedule "práce na silnici" s omezením na 50km/h a v tomhle stylu pokračovala cesta až do Krakowa. Vždy pár kilometrů normál a pár omezení. No, přiznám se že všichni byli rádi, když se objevila další mýtnice, zaplatili jsme dalších 5 zlotých na sjezdu z dálnice a už jsme po obchvatu míjeli Krakow. Po dalších asi 10km se objevila cedule s nápisem "Kopalnia soli Wieliczka" a bylo vyhráno. Teda kromě toho, že na sjezdu jsme se přimotali do dvoukilometrové zácpy se zhruba hodinovým zdržením, protože hned za sjezdem byly perfektně fungující semafory, které dokonale brzdily dopravu.

Že se blížíme do hojně turisticky navštěvované oblasti bylo patrné už zhruba 2km před vlastním areálem solných dolů – k výběru bylo mnoho druhů parkovišť – od soukromých placených v uzavřeném hlídaném dvoře, přes neplacená patřící dolům až po parkování na louce. Věrni českým zásadám jsme dali přednost neplacenému parkovišti a vydali se k dolům, kde se měla burza konat. Už cestou, která vedla od parkoviště do mírného kopce, jsme míjeli mnoho stánků, kde místní nabízeli úplně všechno na co si člověk jen mohl vzpomenout, samozřejmě ze soli. Nabídka byla široká – počínaje solnými lampami z růžové soli z nedalekého ložiska Bochnia, přes solná zvířátka, kusovou sůl až po uměle napěstované solné krystaly porůstající v drůzových shlucích kdeco od cihly až po prkno.

Když jsme úspěšně a bez úhony absolvovali stánkovou cestu, objevila se před námi vlastní historická budova s těžní věží, kde se nacházely vstupy na prohlídkovou trasu v historických chodbách a komorách dolu a zároveň sjezd do komory Warszava, kde měla probíhat burza. Naše celodenní obavy, jestli informace o termínu konání burzy 22-25.7. byly pravdivé, rozptýlily plakáty, které byly rozestaveny po celém areálu.

Z naší party šesti lidí jsme se pouze dva rozhodli pro návštěvu burzy, ostatní se vypravili na turistickou prohlídku dolů, ze které se vyklubala silně komerční záležitost prohlídky areálu se spoustou solných soch – např. papež Jan Pavel II. a další, kteří dle mého soukromého názoru nemají s historií dolů nic společného, přestože v novodobé historii Polska sehrávají zajisté významnou roli - vše je ale věcí názoru.

My dva zbylí jsme se vypravili natěšení na pěkné kameny k pokladně koupit lístky na burzu. Bohužel došlo k velkému zklamání, protože nám slečna pokladní částečně Polsky a částečně lámanou angličtinou vysvětlila, že nám lístky neprodá a na burzu nás pustí nejdřív za dvě hodiny, bohužel již nebyla schopná nám vysvětlit proč. Protože Polsky hovořícím zájemcům prodávala vstupenky bez problémů, náš požadavek se několikrát opakoval, bohužel díky odmítavému postoji biletářky jsme lístky zakoupili opravdu až za dvě hodiny.

Během vysedávání na lavičce, čekání na zakoupení lístků a pozorování polských děvčat v hornických uniformách jsme nakonec přeci jenom z místního rozhlasu pochopili proč a začali tušit, že ne všechno bude tak, jak slibují reklamní plakáty. Přijeli jsme totiž přesně ve chvíli, kdy se ve Wieliczce připravoval start tradičního půl maratonu, který je odstartován v prostorách dolu, kam jsou závodníci zaváženi stejnou těžební klecí, která slouží k dopravě návštěvníků burzy do podzemních prostor komory Warszawa. Odtud vybíhají po několika dlouhých schodištích zpět nahoru a další závod už probíhá v ulicích vlastního města.

Další zajímavou informací, kterou přinesl místní rozhlas bylo, že na burze je k vidění prodejní kolekce polských křemenů a achátů a že se letošní burzy účastní rekordních 52 vystavovatelů, což nás maličko zarazilo, protože 52 je přeci jenom trochu málo.

No, nakonec jsme se dočkali a dostali se těžební klecí cca 125 metrů pod zem a po krátkém bloudění ve spoře osvětlených chodbách dolu, jsme i díky poměrně špatným orientačním šipkám a cedulím s trochou štěstí našli cestu na burzu. A tady nastalo největší zklamání. Hrubým odhadem bylo z 52 vystavovatelů asi 40 obchodníků s jantarem a solnými lampami, několik prodávalo zkamenělá dřeva a zkameněliny a stoly s kameny by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Navíc kvalita kamenů by neuspokojila ani začínajícího sběratele, nemluvě o jejich cenách, které opravdu jako by byly z jiného světa. Proklamovaná kolekce achátů a křemenů nás také moc neuspokojila – mnohem lepší hvězdové acháty jsou k vidění např. na burze v Tišnově a neznám moc lidí, kteří by kupovali křemeny s uraženými špičkami. Z toho důvodu jsme byli za 30 minut s celou burzou hotoví.

Opravdu posledním hřebíčkem do rakve naší pohody a trpělivosti byl ale návrat zpátky na "svět". Vzhledem k tomu, že turisté, kteří přijeli pouze na prohlídku dolu se nahoru dostávali stejnou těžební klecí, kterou jsme my předtím sjeli do prostor dolu a že kapacita klece byla 2x10 lidí na jeden výjezd, během celého dne se vytvořila v prostorách dolu fronta několika set lidí, kteří toužili dostat se ven, čekala nás další fronta, která nám sebrala zhruba dalších jeden a půl hodiny času, takže jsme byli opravdu rádi, když jsme se dostali ven.

Berte tento článek jako pohled člověka, který ví že ke kamenům a zkamenělinám patří i nějaký ten šperk, ale ve Wieliczce došlo k tomu, že ke šperkům, šátkům a batikovaným šatům patří i nějaký ten kámen a každý, kdo vyrazí do těchto dolů pouze jako návštěvník mineralogické burzy, bude dle mého názoru zklamán a moc pěkných zážitků si domů nepoveze.

V každém případě, solné doly jako takové určitě stojí za návštěvu, jak potvrdili ostatní členové naší výpravy, kteří se nakonec na burzu také podívali, protože byla součástí prohlídkového okruhu. Doporučoval bych však období mimo letní prázdninovou sezonu, protože přeci jenom hodinové fronty nikomu asi moc pohody nepřidají.

Standa Švadlenka