MINERÁL.CZ

Ve dvacátém století se zjistilo, že téměř všechny objevené a objevované druhy záření mají společnou podstatu, a sice elektromagnetické vlny, které se od sebe liší jen vlnovou délkou. Některé ji mají kratší než je průměr jádra atomu, u jiných dosahuje desítek i stovek kilometrů. Ale všechny je dnes dovede fyzika bezpečně zjistit a změřit jejich intenzitu i když že je extrémně nízká.
Přesto jsou lidé, kteří věří v zemní záření. To se ovšem prý ničím změřit nedá, objeví je jen zkušený, extrémně citlivý člověk. Zemní záření prý mají na svědomí zlomy a podzemní prameny nazývané souhrnně geopatogenní zóny. Proč, to citlivci nevysvětlují. Jaké je zemní záření povahy? Existují jen dohady. Geopatogenní zóny vyhledávají proutkaři s virgulí. Ta má za sebou dlouhou historii.
Už ve starém Římě...
Rozvětveným proutkem - virgulí, se odedávna hledala podzemní voda a rudná ložiska. Ve starém Řecku se hledači vody nazývali hydroskopové, ve starém Římě aquileges (aqua=voda, legó=hledám, sbírám) Tehdejší proutkaři, považováni současníky za čaroděje, hledali vodu nejen s pomocí rozvětveného prutu, ale také podle vodomilných rostlin a keřů, To je zásadní a racionální vodítko i dnes, u něhož virgule hraje mnohdy jen roli divadýlka. V mystickém středověku se proutkaření velmi dařilo. Ale už tenkrát zaznívaly kritické hlasy. O virguli píše například slavný mineralog Jiří Agricola, lékař žijící v první polovině 16. století v Jáchymově. Jeho postoj k hornickým "kouzelným proutkům" byl jednoznačně odmítavý. Ještě kritičtější byl svérázný filosof a lékař Paracelsus, který soudil, že pohyby proutku řídí jen lidská vůle, a to často s podvodnými úmysly. V 18. století se rozmohlo pověrečné hledání pokladů proutkem a pomocí zaklínadel v masovou záležitost. Proutkařská pověra se rozbujela do tak obludných forem, že Josef II. byl nucen vydat přísný zákaz proutkaření. Přes úřední zákazy a negativní stanovisko církve nabyl proutek takové důvěry, že se jím v polovině 19. století hledala nejen voda a kovy, ale také poklady, zloděj, vrah, zbloudilý dobytek, pravá cesta při bloudění, ženská nevěra a pravda či lež při hovoru. Proutek věštil zdraví, nemoc, smrt milované osoby a to i na dálku, věštil před lovem, atd. Jsou zaznamenány případy proutkařského poblouznění: například v Tyrolsku jistý sedlák nabízel za půjčení účinné virgule na jednu noc a prozrazení zaklínadla ke sv. Gertrudě nový vůz s párem volů. Proutkařství tehdy bylo výnosným podnikáním, bez ohledu na to, že bylo zřejmě ve většině případů neúspěšné. Historici by si jistě všimli, kdyby v těch dobách docházelo k masovému objevování pokladů. Zaklínadla používaná proutkaři se jmenovala virguláře a nad poklady se měla vznášet nejen celá řada svatých, ale také dobrých nebo nepočestných duchů.
Proč se proutek pohybuje?
Proutkaři a lidé, kteří na proutek věří si jeho pohyb většinou vysvětlují takto: Voda či jiné látky včetně kovů vysílají ze země záření či jiné signály, které působí na proutkařovu psychiku a ta své signály přenáší na proutek. V tu chvíli se vynořuje množství otázek, které si tito lidé zřejmě nekladou. Například, proč o sobě dávají vědět jen látky, které jsou člověku užitečné nebo naopak zemní záření, které je údajně pro člověka nebezpečné? Proč se k proutku nehlásí hliník, kterého je v zemi obrovské množství, draslík, uhlík? Přírodnímu prostředí přece na prospěchu člověka nezáleží a není nadáno vědomím a vůlí, aby mu pomáhalo. Mnozí z proutkařů se však bez jakékoli teorie obejdou, stačí jim, že jsou vyvolení citlivci, že jim "to" funguje.
Co na to fyzik?
Docent Milan Rojko je fyzik přednášející na matematicko fyzikální fakultě UK v Praze. Zúčastnil se několikrát akcí proutkařů a fenomen pohybu proutku studoval a experimentoval s ním. Vysvětluje:
"Pohyb virgule je závislý jen na ohýbání jeho ramen. Člověk neznalý fyziky si myslí, že není možné, když virguli v ruce jenom drží, aby se sama točila. Jenže působí tu deformační energie. Mechanismus je takový - stačí nepatrná změna tlaku palcem - změní se úhel a proutek se sám vychýlí. U všech virgulí je princip stejný. Příbuzným virgule je siderické kyvadélko, které pracuje na principu kyvadla a gravitace. Všude je vtip v tom, že nesmírně malý podnět, který je prakticky nepostřehnutelný má markantní, viditelný účinek. Proutkař nebývá většinou podvodník, spoustu lidí to dělá nevědomě. Proutkaření je prostě motorický nácvik jako například ježdění na kole. Ovšem druhá věc je, že když proutkaři náhodou něco najdou, tak je velká sláva, ale když hledané nenajdou, tak se to přejde mlčením. Největší fiasko následuje poté, když se snaží vypátrat hledanou osobu. Tam jsou neúspěšní vždy, ale pokaždé se na takový případ znovu vrhnou a mávají siderickým kyvadélkem nad mapami ostošest."
Jen žádné experimenty a testování!
V městečku ve středních Čechách žije muž, kterého víra lidí v geopatogenní zóny živí. Rozjela jsem se za ním s docentem Rojkem. Obyčejný proutkař ovšem nemívá valný příjem - zájemců o jeho umění není mnoho a poplatek za tak nenáročnou práci s nejistými výsledky si málokdo troufne nadsadit nad dvě stě korun. Náš proutkař ale vyvinul s přítelem před léty odstiňovač geopatogenních zón. U zájemců zóny změří a pak jim nabídne svůj odstiňovač. Tento kondenzátor sestává z několikavrstevné hliníkové fólie zatavené v igelitovém pouzdru. Patří k ní elektronický přístrojek o příkonu 2 W, který jej polarizuje střídavě proudem o kladném a záporném napětí. Cena za odstiňovač a přístrojek včetně instalace dosahuje téměř tří tisíc korun.
Pan B. také razí teorii o elektrickém smogu, který se údajně vyskytuje v některých domech a bytech s vadnou elektroinstalací a člověku nedělá dobře.
Docent Rojko zjistil, že jím náš hostitel označuje nepatrné nízkofrekvenční elektromagnetické pole: "Od zavedení elektřiny do bytů v něm přece žijí celé generace a lidský věk se za tu dobu významně prodloužil," namítá fyzik. Náš hostitel krčí rameny. Pak klidně připouští, že virgule, kterou měří zemní záření není věrohodná. To co mu pohyb virgule říká, prý ale pak ověřuje feldsondou. Z rozhovoru pak vyjde najevo, že jeho feldsonda neměří zemní záření, ale elektrosmog. Je to tedy podobný případ, jako byste v místnosti změřili teploměrem teplotu, a pak naměřenou výši ověřovali přístrojem na měření hluku.
"Ty zemní vlivy neumíme měřit, na to neexistuje žádný přístroj," říká pan B. bezelstně a já se musím zeptat:
Jak potom víme, že existují?
"To je právě problém. Ale poznáte to podle toho, že se v určitém místě necítíte dobře. Jste taková nervózní, špatně spíte, budíte se, lidi se potěj. Když to místo změníte, tak potíže okamžitě ustanou. Takže podle toho se ví, že něco musí být co na nás takhle působí a co ty problémy vyvolává." Namítám, že u různých zdravotních potíží existuje přece řada reálných a zjistitelných příčin - proč to svádět na geopatogenní zóny, která se "nijak změřit nedají"? Jenže logické námitky se nehodí do hostitelovy teorie na níž je postavený jeho džob. Jeho rodina totiž žije z prodeje odstiňovačů oněch zón, které se "nijak změřit nedají, ale člověk je jaksi cejtí". Docent Rojko je na návštěvě u pana B. tak trochu na zapřenou. Nepře se s výrobcem neúčinných a drahých zařízeních, má tvář pokerového hráče. Chce jen jedno. Provést pokus. Nejdříve se opatrně ptá: "Když změřím hodnoty elektromagnetického pole nad postelí před zapnutím odstiňovače do sítě a pak ho zapnu a změřím to pole znovu, měly by se ty hodnoty snížit, ne?"
Náš hostitel se směje, jako že nás prokoukl: "Já vím, k čemu mě chcete dohnat, ale ono to bohužel takhle jednoduchý není. Protože tenhleten přístroj zjistí tu deformaci elektromagnetického pole, ale já tím odstinovačem to pole nezměním, to zůstane zdeformované jako předtím. Bohužel." "Takže ten odstiňovač prakticky nefunguje," žasnu nad jeho přiznáním. Hostitel to kupodivu nevzdává: "Ale ano. Funguje na vás."
"Když neudělá vůbec nic s prostředím, v němž se nacházím, proč by se měl soustředit na mě? Je snad nadán vědomím a vůlí? Nemluvíme o pohádkové bytosti?"
V podobném duchu probíhá celá naše návštěva. Pochopitelnou touhu fyzika zjistit experimentem na místě jestli odstiňovač funguje nebo ne, náš hostitel nakonec rezolutně odmítne:
"Vy byste asi chtěl vědět, jestli virgulí poznám, je-li to moje zařízení zapnuté nebo vypnuté. Tak to poznám. Ale má to jeden háček, nesmím být v tý chvíli testovanej. Jakmile je člověk s virgulí nebo s kyvadélkem testovanej, tak ho to rozhodí a přestane mu to fungovat. Byl tu u mě jednou velkej skeptik, fyzik docent Pekárek. Chtěl, abysme udělali pokus. Řekl mi: Jestli dvanáctkrát za sebou virgulí poznáte, aniž byste to věděl, jestli váš přístroj je zapnutý nebo vypnutý, tak uznám, že na tom všem něco je." Zkoušeli jsme to, a výsledek nebyl v můj prospěch. Jenže to je tak - když jsme s kamarádem tuhle věc vyrobili, pracovali jsme s tím v klidu, nebyli jsme testovaní. Ale jakmile přišel docent Pekárek a chtěl abychom mu to předvedli, tak jsme byli vedle jak ta jedle, vůbec nám to nefungovalo.
Každý se živí jak umí, říkáme si s docentem Rojkem na zpáteční cestě. A když se ho ptám, proč se věda fenomenem geopatogenních zón nezabývá, byť jen proto, aby jejich existenci vyvrátila, říká: "Když vám někdo řekne, že existuje něco fyzikální metodou nezjistitelného, tak je to totéž, jako by rovnou řekl, že to neexistuje. My ale věřícím nemůžeme dokázat, že geopatogenní zóny a zemní záření nejsou. Nelze dokázat neexistenci něčeho. Nelze dokázat ani to, že neexistují hastrmani."

Věra Nosková
Převzato ze severu Neviditelný pes