MINERÁL.CZ

Typická zimní idylka petrohradské „lepší“ rodiny předminulého století: přijde pár přátel, klábosí se, mlsá, pokuřuje, popíjí, muzicíruje. K dokonalosti v tomto případě chybí jediné – hlava rodiny. Táta Míťa má totiž jiné starosti.

Poté co roku 1861 vydal první ruskou učebnici organické chemie (přednáší na univerzitě i na technice) dostal za úkol učit anorganiku. Což o to, ovládá ji dokonale, ale strašlivě ho irituje chaos mezi chemickými prvky (tehdy už jich bylo známo přes 60). Na jedné kupě tu leží rozšířený ultralehký plyn vodík i vzácný nejtěžší kov iridium; prvky blízké atomové hmotnosti a zcela odlišných vlastností se míchají s elementy hmotnosti velmi odlišné, avšak vzhledem a chemií podobnými jako vejce vejci.

Když maminka Mendělejevová, již ovdovělá, na podzim 1850 umírala, důtklivě svého šestnáctiletého miláčka nabádala: „Vyhýbej se iluzím, spoléhej se na práci, ne na slova. Trpělivě usiluj o nalezení božské a vědecké pravdy!“ Jak Dmitrij mnohem později napsal, celý život považoval tato slova za posvátná.

Nyní tedy profesor Mendělejev už léta myslí na ty zašmodrchané elementy. „Přece není možné, aby nad nimi nevládla nějaká zákonitost!“ Inspirován prý tehdy oblíbeným pasiánsem vyrobil si kartičky s názvy a vlastnostmi chemických prvků a pokoušel se je nějak smysluplně seřadit. I teď sedí v pracovně, na půl ucha poslouchá odvedle znějící Schumannův kvintet E dur a vykládá si svůj chemický pasiáns.

Jenže ne a ne se soustředit, tím spíš, že na něho leze chřipka. A tak mu v mysli, dost možná už zjitřené propukající horečkou, náhle noty a chemické prvky jaksi splynou. V hudbě se tóny podobné zvukové kvality opakují v oktávách... a vida, po osmi se opakují i chemické a fyzikální kvality některých prvků.

Ne všechny sloupce vzniklé tabulky byly tehdy úplné, ale obrysy soustavy zcela zřetelně vyvstaly po doplnění chybějících členů kartičkami prvků „s otazníkem“.

V březnu roku 1869 v Ruské chemické společnosti čte nástin periodického zákona za stonajícího šéfa jeho žák, rovněž významný chemik Nikolaj Menšutkin.

Objevy nových prvků, jejichž vlastnosti v podstatě souhlasí s těmi, které předpověděl Mendělejev, platnost zákona postupně potvrdily. Úhelná osobnost vývoje světové chemie, náruživý kuřák a piják čaje Dmitrij Ivanovič Mendělejev zemřel na infarkt v Petrohradě 2. února roku 1907, šest dní před svými 73. narozeninami (podle nového kalendáře).

Po prvotním nepochopení se tento rodilý Sibiřan dočkal uznání; nutno říct, že i zásluhou českého chemika Bohuslava Braunera, který jeho periodický systém prvků obětavě a úspěšně propagoval. Kvůli Braunerovi také Mendělejev roku 1900 navštívil Prahu (už dvacet let předtím se stal jedním z prvních čestných, poněvadž zahraničních členů České společnosti chemické).

Tří věcí se však nedočkal: Objasnění, proč vlastně jeho zákon platí (to vysvětlil roku 1913 britský fyzik Henry Moseley ze struktury jádra a elektronového obalu atomů jednotlivých prvků).

Doby, „kdy znalost přírodních věd bude stejným výrazem a prostředkem vzdělání, za jaký se před lety považovala znalost klasiků“.

Nobelovy ceny. Nejblíže k ní údajně měl v roce 1907, ale zemřel. Dostal ji německý chemik Eduard Buchner, objevitel prvního enzymu.

FRANTIŠEK HOUDEK, www.lidovky.cz