MINERÁL.CZ

V následujícím článku předkládám čtenářům těchto stránek pozvánku na výstavu, která se koná v Javorníku ve Slezsku od pondělí 8.10.2007 do 21.11.2007. Výstava mapuje detailně jedenáctiletou historii průzkumu a těžby uranu v Rychlebských Horách. Rozsáhlou fotodokumentaci lze nalézt na adrese www.rychleby.cz

Ložisko a uranový důl Zálesí u Javorníka (dříve Valdek)

Ložisko Zálesí se nachází v severní části Rychlebských hor asi 6 km JZ od města Javorník a bylo objeveno dne 24.6.1957 emanačním průzkumem (měření výskytu radonu v půdním vzduchu mělkou sondou). Uranové zrudnění bylo zjištěno na lokalitách Zálesí a Bílá Voda-Jelen. Průzkum byl prováděn IV. skupinou kutacích prací Nové Město na Moravě, tzv. „kutačky“ národního podniku Jáchymovské doly. Vyhledávací a průzkumné práce probíhaly v letech 1957 až 1964, dobývací práce pak v letech 1959 až 1968. Ložisko bylo dobýváno hlubinným hornickým způsobem s využitím výstupkové metody dobývání, výběrové metody a metody příčné otevřené komory.

Geologie ložiska Zálesí

Ložisko Zálesí je nejvýznamnější akumulace uranového zrudnění v jednotce orlicko-kladského krystalinika. Ložisková oblast je tvořena pestrým komplexem metamorfovaných hornin travensko-landeckého pásma stroňské skupiny v nadloží ortorul sněžnické skupiny. V okolí ložiska se vyskytují ruly, svory a svorové ruly, krystalické vápence. amfibolity, amfibolické břidlice, amfibolické brekcie a lamprofyry. Uranové zrudnění se vyskytuje především v amfibolitech a amfibolických brekciích. Ložisko je silně tektonicky postiženo a zrudnění se soustřeďovalo v řadě subparalelních pravých žil a žilek s generálním směrem SSZ-JJV, s úklonem k VSV a úhlem sklonu 60-90 stupňů. Mocnost žil kolísala od několika mm do metrových rozměrů. Dobýváno bylo 23 rudních žil s řadou odžilků (nejvýznamnější žíla Pavel a žíly č. 4, 7, 11 a 13) a dvě rudní tělesa T-II a Gábor. Délky rudních žil se pohybovaly od 30 do 300 m a mocnost žil byla 1 až 40cm. Uranovou mineralizaci tvoří smolinec, uranové černě a v oxidační zóně převládají uranové slídy. Na ložisku je ve větší míře vyvinuta i měděná (převážně chalkopyritová) mineralizace, která byla vyhodnocena jako nebilanční.

Otevření ložiska a těžba

První horníci Jáchymovských dolů přišli do Zálesí na podzim roku 1957. Během zimy naváželi materiál a připravovali na povrchu zázemí pro brzké otevření ložiska hornickým způsobem. Opuštěné chalupy a stodoly po Němcích v blízkosti ložiska byly využity jako provizorní sklady, dílny, šatny a kanceláře. V prvních měsících roku 1958 začali horníci razit na západním úbočí Ovčího vrchu v nadmořské výšce 597 m n.m. štolu č.I jako hlavní překop prvního průzkumného patra. Štolou byla odtěžována hlušina z chodeb a dobývek nad úrovní 1.patra. V zápětí rozfárali úroveň druhého patra níže ve svahu položenou štolou č.II v nadmořské výšce 565 m. Štolou byla odtěžována hlušina a ruda z prostoru nad 2. patrem. Jako poslední začali razit ze severu nejníže položenou štolu č.III v nadmořské výšce 524 m. Štola otvírala 3. štolové patro. Touto nejníže položenou štolou byla odtěžována největší část dolu, tedy prostor nad i pod úrovní třetí štoly. Do roku 1959 bylo ložisko otevřeno zmíněnými třemi horizonty s řadou průzkumných rozrážek, kterými byly prozkoumány a zdokumentovány všechny hlavní rudní žíly a tělesa. Tím se mohlo ložisko Zálesí předat v roce 1959 k systematické těžbě. Těžba se zpočátku soustředila na kvalitní žíly blíže k povrchu nad druhým patrem. V roce 1962 se začala hloubit „slepá jáma“ hluboká 106m, kterou bylo rozfáráno ložisko v dalších dvou nižších horizontech (4. a 5. patro). Tím se otevřela k těžbě dvě velká rudní tělesa s méně kvalitní rudou. Ve výsledku tedy bylo ložisko otevřeno třemi štolami a rozfáráno pěti hlavními horizonty. Celková délka vyražených horizontálních děl na ložisku Zálesí v období průzkumu a těžby dosáhla přibližně 25 km a bylo vydobyto zhruba 300 tun tříděné rudy.

Ruda

V prvních letech těžby na Zálesí se produkovala tzv. „tříděná ruda“. Těžilo se kvalitní zrudnění v žilách výstupkovou metodou dobývání. Ruda se ručně třídila od hlušiny přímo po odstřelu a ukládala do pytlů nebo do beden po 20kg. Méně kvalitní kusy rudy se vyvážely na haldu s hlušinou. Později, když se vybudovaly nové technologie pro třídění a chemické zpracování rudy, těžily se i méně kvalitní polohy rudních těles metodou příčné otevřené komory, tím se všechen vytěžený materiál vyvážel na radiometrickou třídičku u štoly č.3., kde se automatickým systémem na běžícím pásu oddělovaly kusy horniny vykazující vyšší míru radiace od hlušiny. Takto vytříděná ruda se odvážela nákladními auty na nádraží v Javorníku a převážela se k dalšímu zpracování na chemický koncentrát uranu do nově vybudovaného závodu MAPE Mydlovary v jižních Čechách. Po ukončení těžby v podzemí byla ještě celá hlavní halda hlušiny u štoly 3. ještě jednou přetříděna na radiometrické třídičce za účelem vytřídění chudých rud, které se v počátcích těžby vyvážely na haldu.

Doprava

Horizontální dopravu v dole zajišťovaly akumulátorové lokomotivy, pro které byla na každém patře (uvnitř nebo i venku) zřízena remíza s dobíjecí stanicí. K vertikální dopravě byly vyraženy mezi patry a po žílách svislé nebo šikmé komíny. Komíny byly rozdělené dřevěným bedněním na jednotlivá oddělení podle účelu. Bylo to např. lezné oddělení vystrojené žebříky, technologické oddělení (kabely, potrubí), oddělení pro dopravu dlouhého materiálu (výdřeva, potrubí) pomocí vrátku a především sypné komíny pro dopravu hlušiny a rudy na nižší patra do vozíků. Některé komíny s lezným oddělením vycházely až na povrch a byly označeny jako úniková cesta.

Větrání

Větrání bylo zpočátku přirozené „gravitační“ pomocí štol a komínů ústících na povrch. Až po vyražení 4. a 5. patra bylo tyto potřeba odvětrávat nuceně pomocí ventilátorů. Hlavní ventilátor byl pak osazen na na jednom z komínů.

Povrch

Na povrchu se nacházelo několik provozních budov. Silnici na Zálesí přehrazovala (v místě dnešního výtoku důlních vod) závora s vrátnicí. V pravo ve svahu byla bývalá stodola adaptovaná na zámečnickou dílnu, vedle stála dřevěná bouda s šatnami a úmývárnou a další bouda jako ošetřovna. Vše bylo vytápěno parolokomotivou. V chalupě č.p. XX byla provizorně elektrodílna a lampovna, v protější chalupě č.p. XX bylo sídlo skupiny vrtného průzkumu „kutaček“, kancelář ředitele, účtárna a geologové. V roce 1963 se postavila nová provozní budova u „trojky“, do které se následně přestěhoval celý povrchový provoz dolu. Zajímavostí je, že přívod elektrické energie byl realizován z Polské strany, protože silový přívod z Javorníku nebyl schopen pokrýt energeticky náročný provoz.

Likvidace

Důl byl zlikvidován po vytěžení všech bilančních zásob v roce 1968 tzv. „likvidační partou“. Z podzemí se nejprve „vyrabovaly“ všechny recyklovatelné kovy. Následně se zakládkou a odstřelením znepřístupnily štoly a do „trojky“ bylo položeno odvodňovací potrubí. Komíny se zajišťovaly železobetonovým povalem nebo se zasypaly materiálem z haldy. Halda byla postupně rozvezena.

Uvedenou knihu je možno objednat na adrese autora tohoto článku. Cena publikace je 140 Kč.